6. díl putování po stopách předků Gustava Mahlera uskutečněný jako doprovodný program hudebního festivalu Mahler Jihlava 2024 – Hudba tisíců
Pořádaly odbory KČT Tesla Jihlava a KČT Čeřínek Jihlava ve spolupráci s OS Mahler 2000 – společnost Gustava Mahlera
Neděle 23. června 2024
Letošní 6. díl tematických výletů zahrnoval poslední, nejvzdálenější část Vysočiny, kde pobýval Gustav Mahler či se narodili jeho předkové – Ronov nad Doubravou, který byl dnes ústředním bodem, už patří do Pardubického kraje. Dá se ale říct, že kdysi bývala celá oblast, kterou jsme navštívili, panstvím nejdříve českého rodu rytířů Rabenhauptů ze Suché, po třicetileté válce pak italského hraběcího rodu Caretto-Millesimo a od poloviny 19. století postupně přecházel majetek do Nadace pro zchudlé šlechtice.
S Ivou jsme chtěly sestavit program zastávek tak, aby účastníci získali přehled o historii kraje a významu zdejších pobytů pro mladého Gustava Mahlera, proto jsme udělaly dvě průzkumné výpravy, 27. března a 12. června.
V neděli 23. června, ještě hlavu plnou včerejšího Hvězdicového výstupu na Čeřínek jsme plně obsazeným autobusem odjížděli v 7.30 z Jihlavy. Počasí bylo vpravdě letní – jak říkáváme: Turisté jsou Pánaboha milé děti!
Iva přivítala účastníky a zopakovala a upřesnila rámcový program, který každý z nich dostal předem, já jsem poté uvedla základní informace o Gustavu Mahlerovi a jeho předcích v kraji, kterým budeme putovat.
První zastavení – zámek Vilémov
Základy zámku Vilémov sahají do roku 1120, kdy tato budova sloužila jako jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Původním zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem „Vilém“, od něhož byl odvozen název pozdějšího zámku i vesnice. Klášter měl vliv na široké okolí po stránce hospodářské i kulturní, byl nositelem vzdělanosti. S touto skutečností jsme se během dne setkávali na všech zastávkách.
K zániku kláštera došlo na jaře 1421, kdy byl dobyt a vypálen husitskými vojsky. V roce 1684 koupil Vilémov hrabě Caretto-Millesimo a během let upravil zámek na barokní.
Po vymření mužské linie rodu Caretto-Millesimů, přešel zámek a majetek na nejbližšího pokrevního příbuzného, barona Františka Václava Rajského z Dubnice.
V roce 1948 byl zámek zkonfiskován a využíván k různým účelům, v restitucích pak vrácen rodu Rajských; veřejnosti není běžně přístupný.
Druhé zastavení – zámek v obci Moravany
Obec Moravany leží přibližně 5 kilometrů jihovýchodně od Ronova nad Doubravou a je jednou z jejich částí. O prvním osídlení se historici zmiňují již v roce 1318.
Vlastníci panství se střídali, měnili se podle doby a válek – husité zde odvedli své, po třicetileté válce opustil Čechy rod Rabenhauptů ze Suché a panství koupil italský hraběcí rod Caretto-Millesimo Jan Josef Caretto-Millesimo založil v roce 1823 Nadaci pro zchudlé šlechtice, která zámek vlastnila až do konce první světové války.
Barokní, klasicistně upravený venkovský zámeček čtvercového půdorysu s rozlehlým hospodářským dvorem byl jedním z hospodářských center panství.
V letech 1875 a 1877 sem jezdil na prázdniny Gustav Mahler a toto místo se stalo mezníkem v jeho životě. Hudebního génia Gustava Mahlera si všiml zdejší správce panství Gustav Schwarz, kterého jako milovníka hudby uchvátil mladý Gustav Mahler svou klavírní hrou. Na zámek přijel s Josephem Steinerem, přítelem a spolužákem z jihlavského gymnázia. O tři roky starší Steiner, který pocházel z Habrů, byl libretistou raných Mahlerových prací. Pod dojmem hry mladého hudebníka napsal Schwarz Bernardu Mahlerovi, že jeho talentovaný syn by měl své hudební vzdělání zakončit ve Vídni. 10. září se vydali všichni tři do Vídně a Gustav byl přijat na zdejší konzervatoř. Po první pozemkové reformě v roce 1925 koupil celé panství v Moravanech doktor Emanuel Sova, který po znárodnění emigroval. V druhé polovině 20. století zámek i se statkem připadl místnímu JZD a to zde zřídilo byty pro zaměstnance.
V polovině roku 2006 koupila zámek, hospodářské budovy i polnosti firma Farm Moravany. Za tímto jménem stál nechvalně známý italský realitní magnát, který o správu budov nejevil žádný zájem – plánoval využít přilehlé pozemky pro stavbu rodinných domů.
V současnosti je zámecký areál v soukromém vlastnictví české společnosti. Zámek byl vyhlášen kulturní památkou a v roce 2020 započala rozsáhlá rekonstrukce.
Třetí zastavení – mlýn Mladotice a Chittussiho stezka kolem řeky Doubravy
Mlýn se nachází na severozápadním okraji obce Mladotice, která je místní částí Ronova nad Doubravou. Mladotice náležely ve 14. století do majetku vilémovského kláštera.
My jsme se tu zastavili proto, že tu začíná zeleně značená turistická trasa, kterou jsme toužili projít. Přibližně tříkilometrové romantické údolí balvanité řeky Doubravy nese jméno malíře Antonína Chittussiho, rodáka z Ronova, kterého údolí inspirovalo v jeho dílech, zejména pak pro obraz Údolí Doubravy (1884), který je dnes součástí sbírek Národní galerie.
U stavidla a úzké lávky se od řeky odpojuje náhon ke Korečnickému mlýnu. Asi po 300 metrech se voda zdánlivě ztrácí ve skále – v ní je vylámán 50ti metrový tunel, kterým voda pokračuje k mlýnu, kam není přístup.
Pověst říká, že náhon a vodní tunel ve skále budovali dva doživotně odsouzení trestanci, kteří se díky tomu dostali na svobodu.
Za vodním tunelem je nutné opustit údolí Doubravy a vystoupat ke hřbitovnímu kostelu svatého Kříže, původně románské stavbě z poloviny 13. století. Kostel je v majetku města a prochází zásadní opravou. Na svazích okolního kopce stávala ve středověku zaniklá ves Protivany.
Na zdejším hřbitově je hrobka rodiny Chittussiových, ale slavný malíř Antonín je pochován v Praze na Vyšehradě.
Na tomto návrší s nádherným výhledem na hřeben Železných hor a na město Ronov nad Doubravou jsme se setkali se starostou města, s nímž jsme se v březnu domluvili, že nám umožní přístup do Chittussiho galerie, už několik let zavřené – bývala totiž ve vzácné ronovské vile, kterou postavil sochař František Bílek pro svého švagra Jaromíra Nečase.
Před odjezdem do Ronova jsme nabídli účastníkům zájezdu sladkosti – podobné dostávali turisté při včerejším příchodu do cíle na Čeřínek – Věra Veselá i já jsme počítaly s dnešní akcí, a tak jsme napekly část cukroví i pro dnešní výletníky.
Čtvrté zastavení – zámek v Ronově nad Doubravou
Historie tohoto panského sídla se připomíná písemně poprvé v kupní smlouvě z roku 1664, poté postupně zahrnovalo panství rodu Caretto-Millesimo Vilémov, Ronov, Třemošnici, Moravany a další vesnice – poslední z rodu neměl dědice, snad proto založil v roce 1823 Nadaci pro zchudlé šlechtice.Roku 1823 byl zbořen starý zámek v Ronově a nadace nechala zde v roce 1825 postavit novou budovu, tzv. úřednickou, která jí sloužila jako sídlo správy panství. Koncem 19. století byla budova přestavěna do dnešní podoby.
V roce 1875 pobýval na zámku v Ronově Gustav Mahler se svým přítelem Josephem Steinerem. Písemný doklad máme v dopise ze 17. 6. 1879, kdy píše Mahler Steinerovi, že rád vzpomíná na letní pobyt v Moravanech a Ronově a na to, že se tu na něj nezapomenutelně usmála modrooká dívka a podala mu hrozen vína.
Z Ronova pocházela matka babičky Gustava Mahlera, Anna Marie Maiselová, která se provdala do Lipnice za kupce a výrobce pálenky Abrahama Bondyho. V roce 1801 se jim narodila dcera Marie, která si vzala Šimona Mahlera. Jejich prvorozený syn Bernard (1827) se stal v roce 1860 otcem Gustava Mahlera a rodina se přestěhovala do Jihlavy.
Páté zastavení – Ronov nad Doubravou
Město Ronov nad Doubravou se nachází v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Protéká jím řeka Doubrava a její dva pravostranné přítoky Lovětínský potok a Kurvice. Žije zde přibližně 1 700 obyvatel. Součástí Ronova jsou obce Moravany a Mladotice.
První písemná zmínka pochází z roku 1307. Autorem listiny je sám zakladatel města, Oldřich z Lichtenburka. Díky jeho původu – rod Lichtenburků je součástí rozrodu Ronovců – dostalo své jméno po Ronově u Žitavy, sídle prvních předků-Ronovců.
Většina ronovských památek se nachází na náměstí, které nese jméno zdejšího rodáka, malíře Antonína Chittussiho. Ve středu náměstí je kostel sv. Vavřince z poloviny 19. století, postavený na místě původního středověkého kostela. Sochy svatého Prokopa a svatého Jana Nepomuckého z roku 1725, které původně stávaly v aleji u zámku, byly přesunuty před kostel.
Radnice z roku 1865 byla postavená v anglickém tudorském slohu poté, co v roce 1847 vyhořela stará budova.
Na domě č. 115 je pamětní deska nejslavnějšího ronovského rodáka Antonína Chittussiho, instalovaná v roce 1896. Antonín Chittussi se narodil 1. prosince 1847, zemřel 1. května 1891 ve svých 44 letech.
Park u kostela s kašnou a mariánským sloupem byl zřízen v roce 1885 jako anglický, v němž byly zachovány původní lípy, javory a dva vzácné stromy, líska turecká a dub svazčitý.
Líska, kterou prý zasadil rytíř z rodu Lichtenburků, opředená pověstmi a považovaná za ochránkyni města, bohužel už dokonala. Měla kdysi ochránit město a obyvatele před zlou malou čarodějkou.
Událost, které si ronovští občané velice považují, se stala v roce 1941 – režisér Václav Binovec tu podle románu spisovatele Jana Drdy natočil film Městečko na dlani, který zobrazuje úsměvné i tragické osudy obyvatel idylického městečka Rukapáně.
Dnes se např. ronovský zpravodaj nazývá Městečko na dlani a Ronov si často připojuje ke svému názvu i stejnojmenný slogan.
Starosta města nám umožnil návštěvu objektu, o kterou jsme velice stáli:
Páté zastavení – Nečasova vila v Ronově postavená podle návrhu sochaře Františka Bílka
Vilu v Čáslavské ulici č. 309 projektoval ve 30. letech sochař a architekt František Bílek pro svého švagra, pražského lékaře Jaromíra Nečase (jeho sestra Berta byla ženou Františka Bílka) a jeho ženu Ludmilu. Vila je chráněna jako kulturní památka České republiky. Cennou součástí jsou dva venkovní Bílkovy reliéfy: bronzová Hlava Krista a terakotová luneta z roku 1901 Jak čas utíká – meditace o fázích lidského života.
Centrální prostor uvnitř stavby tvoří čtvercová patrová hala, umělecky nejcennější část interiéru s dubovým schodištěm (práce Františka Bílka).
Vila sloužila pouze k letnímu pobytu. V roce 1954 ji manželé Nečasovi darovali obci s tím, že bude použita ke kulturním účelům. Galerie Antonína Chittussiho je od roku 1997 zrušena. Přesto jsou tu některé obrazy, které jsme si mohli prohlédnout.
Oběd pro celou skupinu jsme měli zamluvený v hotelu Lichnice v blízké Třemošnici. Na okraji města, hned u silnice, je technická památka Berlova vápenka, kterou by nebylo dobré minout – zastavili jsme se tedy.
Vápenka je cenná technická a kulturní památka, dokládající místní průmyslovou tradici a historii. Jde o evropskou raritu – 150 let starou výrobnu vápna. V letech 2009–2010 provedlo město Třemošnice rekonstrukci vápenky, která dnes slouží veřejnosti jako muzeum železnohorského vápenictví.
S výstavbou vápenky v severní části Železných hor, bohatých na vápenec, bylo započato v roce 1880, v kraji bylo podobných pecí více. V letech 1891–1892 došlo k přestavbě vápenky majitelem Berlou do dnešní podoby. Doprava vápence byla prováděna nákladní lanovou košíkovou dráhou z Prachovic, měřila 5 kilometrů a patřila svého času k nejdelším v Čechách; cesta suroviny trvala 50 minut. Po roce 1950 byla v Prachovicích vybudována velká vápenka a cementárna a to vedlo k zastavení provozu ve starých vápenkách v okolí, v roce 1960 vyhasly i pece Berlovy vápenky.
Před muzeem je od roku 2014 umístěn krystal kalcitu, dílo Michala Olšiaka.
Akci jsme chtěli zakončit vycházkou kolem přehrady Pařížov, která patří do katastru obce Běstvina, o níž jsou písemné zmínky už v roce 1137. Nebyli bychom turisté, kdybychom se nezastavili aspoň krátce u zámku, hlavně však neobdivovali zdejší památný, 40 metrů vysoký platan javorolistý s obvodem kmene asi 600 cm, který roste před zámkem v Běstvině více než 200 let a od roku 1996 je chráněn.
Zámek byl vystavěn v polovině 17. století na místě renesanční tvrze, v 18. století přestavěn na čtyřkřídlý zámek s arkádovým nádvořím. V letech 1910-1948 byl zámek v majetku Nadace Jana Josefa Caretta-Millesima, které sloužil jako správní budova. Pak tu byla internátní škola. Nyní je v soukromém majetku a není přístupný.
Na křižovatce silnic u zámku v obci Běstvina je unikátní kaple sv. Jana Nepomuckého, postavená po roce 1720 na půdorysu šestiboké hvězdy. Dřevěné barokní sousoší je situováno pro pohledy z různých stran, stojí na šestibokém kamenném podstavci.
Po asi 2 kilometrech jízdy jsme zastavili na místě, které jsme určili jako nejvhodnější a po modře, následně žlutě značené turistické trase, došli k historické hrázi pohádkově krásné přehrady Pařížov. Vstup je povolen jen za přítomnosti hrázného – podle slibu z března nás očekával, odemkl bránu a věnoval se nám.
Podnětem k výstavbě přehrady byly velké a opakované povodně, které patřily v 19. století k největším na Doubravě. Stavba probíhala v letech 1909 – 1913. Koruna hráze zaujme příchozí gotickými věžičkami, které připomínají cimbuří, přehrada je z ruly vytěžené v blízkém lomu.
Výška přehradní hráze je 31 m, délka v koruně 142 m, šířka 4,5 m. šířka v patě hráze 23 m.
Byl krásný podvečer, když jsme nastoupili do autobusu a vydali se na cestu do Jihlavy. Dnešní výlet byl mnohovrstevnatý, tak věřím, že rozsáhlý článek, který jsem sepsala, poslouží jako připomínka některých pozapomenutých údajů.
Více o historii jednotlivých navštívených míst naleznete na www.svatosi.cz
Zapsala Míša Svatošová, členka KČT Čeřínek Jihlava
Foto: V. a J. Veselí, L. Bohatá